Dvě jubilea Ferdiše Duši, připadající na rok 2008 - sto dvacet let od jeho narození (13. ledna 1888 ve Frýdlantu nad Ostravicí)
a padesát let uplynulých od jeho úmrtí (1. prosince 1958 tamtéž), se Slezské zemské muzeum rozhodlo připomenout výstavou
věnovanou vztahu tohoto významného malíře a grafika spjatého s regionem Slezska a Ostravska ke knihám, k ilustraci i typografii
a tím poodhalit jeho místo v soudobé české knižní kultuře. V komorním měřítku divácky představit důležitou tematickou polohu Dušova
uměleckého zájmu umožnil materiál, dosud výstavně nevyužitý, který SZM spravuje se svých sbírkách: korespondenci, nejrůznější
dokumenty, kresby, grafiky a knihy s umělcovými ilustracemi.
Duša se pracemi z oblasti knižní kultury představuje jako tvůrčí osobnost, jež byla schopna přijímat podněty ze soudobé výtvarné kultury.
Zároveň je knižní kultura sférou, vyjevující umělcovo klopotné a svízelné přemáhání vnějších problémů, zvláště pak snahu nalézt uplatnění
v uměleckém centru, dostát širšího ohlasu a většího spektra tvůrčích úkolů. Ač to zní div ne neuvěřitelně, Duša nesmírně usiloval
o vymanění se ze svazujícího prostředí Ostravska. Ba nestačilo mu ani Brno jako jistě důležité centrum výtvarného života a české
moderní kultury, protože možnost uplatnění a tvůrčího rozvoje shledával výlučně v Praze. Zde byla nakladatelství a galerie, zde měl
vlivné přátele a známé, literáty i kritiky a publicisty a kompetenci v očích poučené veřejnosti, objednavatelů a ctitelů umění mu zajisté
propůjčovalo členství ve Spolku českých umělců grafiků Hollar, v nejprestižnější organizaci českých grafiků a ilustrátorů. Zároveň se vracel
do rodného kraje - ve vzpomínkách i fakticky - a neustále pomýšlel na Slovensko, Podkarpatskou Rus a obecně východní kraje s hlubokými
lesy, řekami, podmanivou přírodou a projevy lidové kultury, jež ho fascinovaly.
Poprvé před úkolem řešit úpravu tisku - obálku, titulní list, ilustrace či viněty - stanul Duša v letech před první světovou válkou. Jednalo
se o sborník Čin a slovo. Vyznání výtvarníkovo a literátovo, jenž měl povahy generačního a spolkového manifestu, a který vyšel k výstavě
Koliby, uspořádané v létě 1914. Duša ve svých dřevorytech zvolil jaroňkovskou stylizaci a zároveň odkazoval k lidovému dřevorytu - k němu
se bude jeho tvorba vztahovat po celý život. Podobnou poetiku uplatnil v grafickém doprovodu knižního vydání básnické sbírky
Františka Horečky Drsný živel (1915). Zdá se však, že umění bratří Jaroňků a lidový dřevoryt Dušovi nestačil k řešení úkolů. Válečné
intermezzo jen prohloubilo uvolnění vztahu k této poetice a tvorba, odvíjející se od roku 1918, nabyla zcela odlišného charakteru - nepochybně
také proto, že se Duša ocitnul v kontaktu s jinými duchovními či obecně kulturními podněty. O tomto odklonu vypovídá almanach Kněhyně.
Slovo východu (1918), reagující na poetiku pražské umělecké skupiny Sursum a jejích protagonistů (Josef Váchal, Jan Zrzavý, Jan Konůpek aj.).
Umělec směřoval k vyšší spiritualitě a symboličnosti také tím, jak přešel k ilustracím děl osobností moderní katolické literatury - Jakuba Demla,
Bedřicha Konaříka Bečvana a Františka Odvalila. Tuto skupinu ilustrovaných děl završují dřevoryty k Dantově Božské komedii nebo obálka
a viněty v knižním vydání českého překladu Života svatého otce Františka, zakladatele řádu Bratří Menších, sepsaného svatým Bonaventurou (1926).
Po první světové válce se česká výtvarná kultura ocitla na rozcestí. Hledala výtvarnou mluvu, v níž by rezonovala životní zkušenost přestálé
války i nové perspektivy samostatného státu, životní optimismus a vitalita, a zároveň v níž by se přetavilo poučení předválečného vývoje.
Ze spojení exprese a jakési posvátné hieratičnosti, ústící do specifického více kubizujícího než otevřeně kubistického stylu, vyrůstají Dušovy
dva grafické úkoly té doby: ilustrace k Bottově Smrti Jánošíkově (1921) a k Legendě Bedřicha Konaříka - Bečvana (1923). Odlišný charakter umělec
zvolil pro grafický doprovod básnické sbírky Růženy Schwarzové Srdce (1922), která se záměrnou naivizací představuje výtvarný pandán
soudobému poetismu anebo básním raného Jiřího Wolkera. Následující údobí představuje určitou cézuru, překonanou v kvalitativním smyslu
slova Klírovým vydáním Slezských písní (1927), jež se staly jedním z vrcholných Dušových opusů, na výstavě dokumentovaných skicami
k jednotlivým grafickým listům.
Ve 30. a 40. letech vytvářel Duša spolu s ilustracemi pro pražská nakladatelství (Družstevní práce) řadu drobných tisků, opatřených často
jedinou grafikou, avšak zajímavých sepětím obrazu, typografie a tisku s literárním textem (V. Martínek, J. Kopta, P. Bezruč, F. Lazecký aj.).
Této skupině bibliofilií dominuje tisk Bán Strachinič (1941) s básní V. S. Karadžice v českém překladu O. F. Bablera a zvláště edice části
barokního spisu Matěje Tannera Hora olivetská (1939), vydaná ve spolupráci s literárním historikem Antonínem Grundem. Rozměrný tisk
obsahuje četné Dušovy grafiky - vzrušené mnohafigurové scény putujících věřících nebo alegorické scény ochrany moravské země Pannou
Marií. Doprovod Hory olivetské představuje syntézu rozličných doposavad osvojených grafických postupů a podnětů - dekorativismu, záměrné
primitivizace, připomínající lidové dřevoryty, barokní expresivní vzrušenosti, světelné i formové expresivity.
V období po Únoru musel jako kdokoliv jiný i Ferdiš Duša reagovat na socializaci nakladatelské činnosti a tiskárenských provozů; tématika
ztrácela na programovosti, byla daná postátněnými nakladatelstvími a reglemetovanými edičními požadavky. Ilustrace próz Vojtěcha Martínka
kladou důraz na narativnost obdobně jako veristicky jasné ilustrace povídek Josefa Gregora Tajovského nebo Hald Anny Marie Tilschové (1950).
Výraz se oproti starším pracím nápadně zklidňuje, ztrácí na expresivitě, ilustrace jsou často jen realistické kresby bez vnitřního náboje
a leží na nich - tak jako na Dušovými malbami těch let - stín šablony. A tak jedině svět pohádek (opět Martínových), epických výjevů a líčení
dramatických událostí i lyrických scén ukazuje na Dušovu nevyčerpatelnou imaginaci, která tyto práce z doby těsně před Dušovou smrtí
přibližuje k vrcholům umělcovy tvorby.